Najít sám sebe

Možná se v tom dnešním blázinci taky někdy ptáte sami sebe, kde je vaše místo, podle čeho se rozhodovat, kam směřovat svůj život a kdo vlastně jste a kým chcete být. Už nějaký ten rok se mluví o krizi identity, proto pár adventních slov na téma "najít sám sebe".

Dnešní identita člověka se často odvíjí na základě pocitů nikoli vnějších daností. Jako třeba, co říkají rodiče, společnost, nebo snad Bůh... Vidíme to například na tom, že by si děti měly vybrat, jestli jsou muž, žena nebo něco jiného. Jestli jsou hetero, homo, bi či jinak orientovaní. Prostě jsi tím, jak se cítíš. Možná je to dané rostoucím stresem, ve kterém žijeme. Napadlo mě to při pohledu na jeden z nejpopulárnějších animovaných filmů posledních let Ledové království, ve kterém jedna z hlavních postav má zvláštní dar proměňovat vše v led. Od malička ji všichni nutí nepoužívat tento dar, protože tu a tam s ním umí pěkně ublížit. Ať schválně či omylem. No a tento tlak - nesmím... musím ... jednoho dne bouchne a ona prostě všechno zmrazí, utíká ze svého domova a vybuduje si ledové království. Ne náhodou se soundtrack tohoto film tolik ujal. Refrén zní: "Let it go" - nech to být. Buď svá, jak to cítíš, dej průchod svým citům...

Problém ale je, že naše pocity se dost mění, jsou nestálé, jsou mnohdy vyprovokované, podnícené vnějšími či vnitřními podněty. Pokud to stavíme na pocitech, budeme celý život nešťastníci, co hledají, kdo jsou, protože na pocitech nejde postavit identita. Ač bychom si to přáli, nefunguje to. Potřebujeme porozumět zadání života, poslání, vzorům, svým schopnostem, své vůli a také svým pocitům. Na začátku Bible čteme slova: I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby... Jsi obraz Boží. Odrážíš to, jaký je On. Jsme něco jako zrcadlo. Pokud odrážíme jen sami sebe, nemáme inspiraci, zadání, točíme se v kruhu. Pokud odrážíme druhé lidi, staneme se jen kopií. A pokud zrcadlo nemá koho odrážet, je prázdné. Tedy bez Boha ztrácím sám sebe. Všechny teze nepočítající s Bohem jsou v tomto smyslu podřezávání si větve vlastní identity. Bez Boha jsem náhoda odkázaná na svůj pocit či úsudek a tedy jako náhodně vykvetlá polní bylina na poli, která jak jednoduše vyrostla, jednoduše uschne a nic z ní nezbude. Bez Boha ztrácím sám sebe, svou minulost i budoucnost. Řítím se vesmírem a nevím odkud, kam a proč.

Ježíš říká o nás lidech, že jsme světlo světa. Přičemž on sám je identifikován se světlem. Ježíš dává sám sebe nám, abychom svítili. Máme koho odrážet a kým být. Je tu Boží nabídka: já Bůh a Ježíš se dělím o sebe s tebou. Co je moje, může být tvoje (láska, hodnota, smysl, cíl, odpuštění, radost, naplnění života...). Stačí se nebát a promluvit k Ježíši a zeptat se ho: kdo jsem?

Naše identita nestojí na vlastních pocitech (nakolik jsou důležité), ale na tom, že jsme obraz, máme předlohu, máme Boha téměř před očima. Identitu si nevytvoříme, nevymyslíme, nevycítíme... Identitu přijímáme. Ať je to od rodičů či jiných autorit v našem dětství anebo právě od Boha. Naši jedinečnost a originalitu nezískáme tím, že se vymykáme davu, ale tím, že naplníme své poslání v životě. Přeji nám všem a právě v této adventní době vnitřní pokoj a vnímavost, která otevírá dveře k Originálu, který můžeme odrážet a je nám v tom dobře. Víme, kdo jsme!

Petr Dvořáček