Zoraný život

Bydlím na okraji Brna, během pěti minut rychlé chůze jsem uprostřed polí. A tak když to jde, chodívám se modlit tam. Dlouhou dobu tam bylo obrovské nesklizené pole kukuřice. Zaplňovalo úplně celý prostor, dávalo jistý ráz krajině. 

Jednoho dne jsem se šel modlit a kukuřice byla pryč, po poli projížděly dva obrovské traktory a ze země čněly jen zbytky stébel. Stál jsem u pole, traktory projížděly poměrně velkou rychlostí, drtily půdu svými obrovskými pneumatiky a následně je zoraly pluhem, který za sebou táhly. Zalapal jsem po dechu a říkal si jediné: takhle to jednou bude vypadat, Bože. V jednom okamžiku bude všechno pryč.

Do mysli mi dotíraly mé konkrétní neřešitelné problémy, úkoly nad mé síly či ne zrovna ideální vztahy a položil jsem si otázku: co má v životě skutečný smysl? O co má smysl bojovat a snažit se? Někdy se trápíme takovými hloupostmi, drobnostmi, maily, požadavky, které se brzy vypaří a nabídkami, které ztratí svůj lesk. Tu otázku u zoraného pole chci předložit nám všem: Jaká já jednou budu "kukuřice", až mě sklidí? Co roste na mém poli života? O co mi v životě má předně jít? 

Chtěl bych nás povzbudit uprostřed naší konzumní a spotřební kultury ke zvednutí svých křížů a vydání se na úzkou cestu obětavosti, vzájemné snášenlivosti, dávání druhých za přednější sebe. Vydejme se na úzkou cestu odvahy, víry a pevných kroků s křížem na rameni. Téhle cesty nebudeme litovat.

Přeji nám všem dobré zacílení života v době pandemie a velkou dávku víry a naděje, která nepramení z politických, ekonomický ani společenských poměrů. Má totiž jiný zdroj...

                                                                                                                                                       Petr Dvořáček